A co byste dělal, kdyby vám vaše dítě řeklo, že je homosexuál?

Tuto otázku jsem v souvislosti s projednávaným zákonem o sňatcích osob stejného pohlaví zaslechl vícekrát a dospěl k závěru, že na ni nelze jednoduše odpovědět. Záleželo by totiž na tom, jaké další sdělení by poté následovalo.

Mám syna i dceru, takže tuto situaci hypoteticky zažít mohu, a to dokonce opakovaně. Nuže předpokládejme, že by za mnou s podobným oznámením přišel syn. Takže co bych udělal? Asi bych se posadil do křesla a v klidu vybídl syna, ať pokračuje.

Pokud by následovalo jen dlouhé ticho, pak bych s tím vůbec neměl problém. Nejspíš bych řekl něco jako: "Drahý synku, asi je na čase, abych ti prozradil, že ani moje sexualita neodpovídá průměru mužské populace. Já se pro změnu narodil jako pedofil. Takže asi rozumím tomu, jak se teď cítíš a vím, jaké to je, přiznat si vlastní odlišnost a vyrovnávat se s ní. A také ti chci říct, že si velice cením toho, že jsi se mi svěřil. Já se svému otci s touto věcí nesvěřil nikdy. Chceš si o tom teď popovídat?"

Pokud by místo mlčení následovala informace, že má přítele, tj. nejenom že je homosexuál, ale že homosexualitu i praktikuje, ta s tím bych už problém měl. Pro mě samotného je totiž něco podobného s rozporu s mým náboženským přesvědčením a narodit se jako homosexuál by pro mne znamenalo prožít svůj život v celibátu a jako single. Nicméně respektuji, že ne všichni lidé se mnou podobné přesvědčení sdílejí. A jsem připraven přijmout i skutečnost, že se moje dítě přikloní k jiné životní filozofii a jinému souboru životních hodnot. V takovém případě bych svému synovi řekl, že před ním nebudu skrývat to, že cítím rozčarování nad jeho životní volbou, ale současně bych ho také ujistil o tom, že to nic nemění na našem vztahu a že stále zůstává mým milovaným dítětem. A na závěr bych mu řekl, že pokud si je svým rozhodnutím jistý a pokud na něm nechce nic měnit, tak ať přijde s přítelem v neděli na kávu, ať se seznámíme.

Pokud by následovalo sdělení, že si s přítelem zařizují společnou domácnost a že nás zvou na oběd, povzdechl bych si a pozvání přijal.

Pokud by následovalo sdělení, že se rozhodli uzavřít registrované partnerství a že mě zvou na oslavu, asi bych už neříkal nic. Nebo vlastně ano, zeptal bych se, zda je zvykem koupit také nějaký dárek a co by potřebovali. 

Pokud by ale následovalo sdělení, že se rozhodl oženit se a že budou mít s přítelem svatbu, tak bych odpovědět něco ve smyslu: "Drahý synku, pokud by jsi se ženil, tak bych ti na svatbu samozřejmě velmi rád přišel. Ale ty se neženíš a to, co plánuješ, není svatba. Promiň, nepřijdu."

Ptáte se, proč najednou tak odmítavý postoj? Věc se má tak, že sám sebe považuji za člověka s poměrně konzervativními názory, ale také za tolerantního vůči sexuálním menšinám. Ostatně pokud já sám očekávám jistou míru tolerance, tak mi ani jiného nezbývá. Ale zatímco některé popsané hypotetické situace by byly zkouškou toho, jak to s tou tolerancí myslím doopravdy, tak v posledním případě už o tolerancí nejde. Jde o hodnoty, které si naše civilizace utvářela po tisíciletí, o ustálené symboly a o významy těmto symbolům přiřazené. 

Samozřejmě mi je známo, že i manželství procházelo v průběhu věků změnami. Někdy měl hlavní slovo muž, jindy žena, jindy oba vystupovali jako rovnocenní partneři. V horších dobách byly hlavní důvody vstupu do manželství ekonomické, v lepších dobách romantické. Někde bylo možné uzavírat manželství hned po dosažení biologické dospělosti, jinde byl stanoven věkový limit. Někde měli hlavní slovo při výběru partnera rodiče, jinde bylo rozhodnutí pouze na snoubencích. V některých kulturách musel ženich nevěstu vyplatit, jindy si nevěsta musela do manželství přinést věno. Někde bylo zvykem pořádat pompézní svatební obřad, jinde ženich prostě uvedl nevěstu do svého domu/chýše/stanu. Válčící národy z praktických důvodů praktikovali polygamii, národy žijící v relativním míru od ní z praktických důvodů ustupovali. Avšak navzdory všem změnám bylo manželství vždy především veřejně deklarovaným a společností přijímaným a podporovaným závazkem mezi mužem a ženou. 

Stručně řečeno, když slyším výzvy k rozumné a emocemi a předsudky nezatížené diskuzi o sňatcích osob stejného pohlaví, tak se nemohu zbavit pocitu, že se mě někdo pokouší zatáhnout do diskuze nad tím, zdali je možné nakreslit hranaté kolečko.

Co mi připomíná cukráře odsouzeného za to, že odmítl udělat dort na homosexuální svatbu. Neznám podrobnosti případu, nicméně být na jeho místě asi bych odpověděl něco ve smyslu: "Podívejte se, jestli chcete svatební dort, rád vám ho udělám. Jestli chcete dort se dvěma panáčky, tak proti gustu žádný dišputát, budete ho mít. Jestli ale chcete svatební dort se dvěma panáčky, tak sory hoši, ale hranatá kolečka opravdu kreslit neumím. Obávám se, že si budete muset najít někoho jiného, kdo to na rozdíl ode mne dovede."

Takže teď mi nezbývá než čekat, co z mých dětí jednou vyroste a jak projednávání zákona dopadne. Mám jenom obavy, že pokud bude příslušný zákon schválen, tak v den, kdy vstoupí v platnost, se ze mě stane homofob.