Jak rozumím pojmu „diskriminace“

Opětovně jsem v poslední době zaznamenal články a diskuze na téma svateb homosexuálních párů. A opětovně jsem v souvislosti s tím četl o diskriminaci. Tak nevím, ale zjevně mám o tomto pojmu poněkud odlišnou představu.

Vzpomínám si, že poprvé jsem o homosexuálech četl v porevoluční době, kdy se otevírala mnohá do té doby zakázaná témata. Nepamatuji si už, o jaký časopis se jednalo, mám matné tušení, že to byla 100+1. Zato mi z článku utkvělo v paměti svědectví jistého muže, který si stěžoval, že se ucházel v dopravním podniku o místo řidiče tramvaje a byl odmítnut s odůvodněním, že je homosexuál. Protože, jak mu sdělila paní z osobního oddělení, co kdyby prý zahlédl na ulici nějakého hezkého muže, zastavil tramvaj a rozběhl se za ním.

Stát se to dnes, tak předpokládám, že pro dotyčnou personalistku by to znamenalo konec její pracovní kariéry v příslušném podniku. Neboť takovéto jednání s druhým člověkem považuji za silně neprofesionální, za hrubé, za urážlivé a … za diskriminační.

Zde by bylo na místě poznamenat, že jsou situace, kdy se jednotlivci, organizace i stát diskriminačního jednání zcela otevřeně dopouštějí. Pokud by se například o místo řidiče ucházel slepý člověk, měl by smůlu. A smůlu by měl i v případě žádosti o řidičský průkaz. Mohl by se vztekat, mohl by se soudit, mohl by podepsat čestné prohlášení, že za volant nikdy neusedne a že chce mít řidičský průkaz jen pro dobrý pocit, stejně by mu to nebylo nic platné. Jak ale proboha může souviset schopnost řídit se sexuální orientací? Dobrá, možná bychom mohli vést polemiku o vhodnosti takového pracovního zařazení u člověka, který by se otevřeně doznal, že ho sexuálně vzrušují tramvaje. Nicméně o existenci takovéto úchylky jsem zatím ještě neslyšel.

Otevřené diskriminace se pak stát dopouští i v případě práva na uzavírání manželství a například jej omezuje pouze na osoby zletilé a způsobilé k právním úkonům. Osoby nezletilé tedy mají smůlu (pokud jim soud neschválí výjimku), stejně tak mají smůlu osoby vážně mentálně postižené. Není mi ale známo, že by právo vstoupit do manželství bylo jakkoliv závislé na sexuální orientaci. Já sám jsem heterosexuální pedofil a do manželství jsem vstupoval před sedmnácti lety. Nikdo se mě na moji sexuální orientaci neptal, nikdo mi nedával podepsat žádné čestné prohlášení, nikdo po mě nechtěl vidět výsledky sexuologického vyšetření. Byla zde pouze povinnost informovat moji budoucí manželku o svém zdravotním stavu, což jsem v dostatečném časovém předstihu splnil.

Stejně tak mi není známo, že by stát vstup do manželství zakazoval homosexuálům. Je sice pravda, že jim je toto právo platné asi jako slepému řidičák, ale na rozdíl od zmiňovaných slepců jim toto právo nikdo nebere. Pak tedy (viděno z mého pohledu) mají všichni před zákonem stejná práva a žádná diskriminace se nekoná.

Zda mají mít homosexuálové možnost vstoupit do stejnopohlavního svazku, který by byl postaven na tutéž úroveň jako současné manželství, je otázka pro celospolečenskou diskuzi a následný legislativní proces. Pokud by však existence takových svazků byla uzákoněna a současně pokud by je mohli uzavírat pouze homosexuálové, pak teprve by se jednalo o diskriminaci a porušení principu rovnosti před zákonem. Jen tehdy, pokud takové svazky budou přístupné pro všechny bez ohledu na sexuální orientaci, nebo pokud naopak nebudou přístupné pro nikoho, bude princip rovnosti před zákonem zachován.

A pokud by se snad někdo chtěl zeptat, kdo jiný kromě homosexuálů by měl o něco takového zájem, tak tedy vězte, že existují pedofilové, kteří uvažují o tom, že by si v případě schválení příslušné legislativy našli jiného podobně smýšlejícího pedofila, vstoupili s ním do svazku a společně si adoptovali dítě. Za sebe k tomu říkám, že je to jedna z věcí, kterých se nechci dožít. Sexuologové obecně nemají námitky proti tomu, když se pedofilové žení, zakládají rodiny a vychovávají vlastní děti, nemají námitky ani proti tomu, aby bylo dítě v případě rozvodu svěřeno pedofilnímu rodiči, neradi ale například vidí, když si pedofilové „pořizují“ a vychovávají nevlastní děti. Předpokládám, že sexuologové mají k těmto postojům dobré důvody. Naštěstí odmítnou svěřit konkrétnímu páru dítě do adopce nelze (alespoň doufám že nelze) označit za diskriminaci, neboť problematika adopcí se zabývá právy a potřebami dítěte, nikoliv právy a potřebami žadatelů.

Mám-li se na závěr pokusit shrnou své sdělení do dvou vět, pak tedy: Za diskriminaci považuji, když jsou někomu bezdůvodně, popřípadě z nesmyslných a neobhajitelných důvodů, odepírána jeho zákonná práva. Za diskriminaci však nepovažuji, jsou-li někomu odepírána jeho domnělá práva.

Daniel